KDYŽ NEJDE ZAPOMENOUT

Škola se mi chýlí ke konci. Dneska se zadařily dva zápočty a odevzdání závěrečné práce, tak už jsou na obzoru jen 18. května závěrečné zkoušky. A potom budu přemýšlet, co budu studovat dál. Neboť, jak prohlásila nedávno má psycholožka, neustálým studiem kompenzuju absenci vztahu.

A vlastně já už žádný nový vztah nechci. PanTér asi definitivně uzavřel tuto kapitolu mého života. Zaklapl srdce, ale zůstal v něm. A tak se snaží Heineken, snaží se Hokejista, ale všechno jsou to mé bývalé lásky, na které nevěřím. A v tomhle asi víc, než jindy, platí heslo, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Nebo tohle je výstavní rada: ne čas, ale nová láska zhojí bolest po ztrátě jiné lásky. Ha! Jak se může člověk zamilovat, když má v srdci pořád toho, co mu tam zlomil šíp a pro sichr několikrát otočil?

Může za to PanTér. Nemůžu na něj zapomenout. Nejde to. A bolí to. Neměla jsem to dělat, ale v úterý jsme se sešli a bylo to krásné jako kdysi...jediná skutečná láska v mém životě. Na chvilku jsem uvěřila, že se to vrátí. Že se vrátí on. Ale nevrátí se. Nemá kam. Nikdy tu totiž nebyl. Nikdy skutečně neexistoval. Chiméra, kterou jsem si vysnila. Jak dlouho se mi bude ještě vkrádat do snů? Kolikrát se budu probouzet s myšlenkou na něj a čekat, jestli se ozve? A když ne, váhat, jestli se mám ozvat já? Jakou má člověk cenu a jak hluboko  pod ni může jít, aby ještě měl nějakou hrdost? Bojím se, že i kdybych měla jistotu, že o mě nikdy skutečně nestál, přesto ho budu pořád milovat. Nedokážu mu vykřičet do obličeje pravdivá, ale krutá slova, která mě napadají ve chvílích, kdy mě ve chvílích samoty opanuje vztek, kdy se mi na chvíli rozjasní mysl a já si říkám, že to byl podvod. Že mi lhal do očí. Že nebyl upřímný.

Nebo je to jinak? Mluvil pravdu a myslel to upřímně? Už nevím, co je černé a co bílé... ale vím, že ho nikdy nepřestanu milovat. Kdyby se snad přece někdy rozhodnul konečně přijít a zůstat, budu na něj čekat... strašně mi chybí.