Jakoby nestačilo moje včerejší duševní rozpoložení.
Zastavila se u mě v deset večer Jana, slzy na krajíčku, Pepíno se neozývá. Její nová, podstatně mladší láska. Napsala mu krásnou sms, na kterou nešlo neodpovědět, pokud by byla milována. Ale odpověď nepřišla žádná. Přišel smutek, beznaděj a co s tím? Prý: poraď! Já ti mám radit? A co? Napsat mu, díky, že ses mi ozval? Nebo kde jsou tvé sliby? Měj se krásně a zapomeň? Já ti mám radit, kolouchu? to pláčeš na nesprávném hrobě. V tom emocionálním mumraji jsme vykouzlily kompromis, nevnucovat se a zkusit naposledy zaujmout decentní polohu. Popřála mu hezký pobyt někde v Africe, kam se chystal, a přidala naději, že se snad uvidí, až se vrátí... ejhle! A Pepíno nažhavil dráty. Jana pookřála, tvář se jí rozjasnila úsměvem a ze srdce s bouchnutím spadl šutr. Tak pro tentokrát.
Nálada se zlepšila, tak jsme v ulicích nočního města hledaly volný taneční parket. Jeden se našel. Byl volný úplně, songy byly nostalgické, pivo dobře vychlazené, tanečníci se váleli po parketu, když se jim snížila koordinace po přílišné konzumaci alkoholických nápojů. Nebylo to to pravé místo k životu. Zavelelo se k odchodu a ještě na skok do kavárny. Hodně známých a konečně ta správná zábava. Sice jsme ráno zjistily, že nám přibylo několik vrásek, ale ty jsou jenom od smíchu a jako takové se do celkového počtu nezahrnují.
Žádné komentáře:
Okomentovat