Doběhla ke mně na kafe Jana před návštěvou sauny a nadšeně mi sdělila, že se Šárkou (to je kulinářská víla, co nám spáchala při podzimku salmonelózu) jedou v zimě do Peru. Zachvátil mne stesk. Na cestování moc nejsem, ale tohle je jedno z míst, které bych jednou chtěla navštívit.
„Však pojeď s náma!", s úsměvem mě přizvala.
Tušila jsem fígl a opatrně jsem se zeptala, kolik to tak koštuje.
„Čtyřicet tácků přibližně."
„Tak málo?"
Mám úsměv od ucha k uchu. Pobavila mě. Sedím u kompu a sleduju skrovný zůstatek na svém účtu. A to nikam nejezdím, utrácím přiměřeně. Jen prostě... tolik nevydělávám. Už nějaký ten pátek zjišťuju, že jsem asi ve špatnou dobu na špatném místě. Vloni jsem měla našlápnuto, že zvednu kotvy a přemístím se do jiného, lukrativnějšího místa naší matičky vlasti. Ale cosi mě tu drží.
Možná tolik nepotřebuju. Nijak nestrádám. S tím, co mám vyjdu, jen... to není na veliké vyskakování. Záleží na tom, co člověk od života chce. Vlastně jsem docela spokojená. Možná budu cestovat jen prstem po mapě, nebo prohlížet fotky v knížkách a na netu. Atmosféru vykouzlím vonnýma tyčinkami a nakreslím si Indiána. A co na tom sejde? Jsou na tom lidi hůř. A něco bude i na tom, že není nejbohatší ten, kdo má nejvíc. Ale snad právě ten, který potřebuje nejméně.
I když... jako boháč si zrovna nepřipadám.
Njn, já bych se chtěl podívat do Londýna ale hold tam jsou co se týče ubytování vysoké taxy takže se minimálně letos spokojím s Prahou :)
OdpovědětVymazatchacha:-)
OdpovědětVymazat