ROZVOZ PIZZY KAMKOLIV!

V sobotu večer jsme vyjely s Janou a Emou na chatu vykonat generální úklid. Se mnou nic nebylo, po půlhodině spánku, tak jsem tam šla jen pro formu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Ani jsem si v sobotu nezapálila, páč v pátek jsme na spotřební dani u cigaret státu dali hodně do chřtánu...

Ženské měly kručení v břiše, tak že si objednají pizzu. Pizzař přijel s reklamním fárem k chatě. Nadarmo mu Jana vysvětlovala cestu, a kde má zastavit. Prostě na hlavní cestě, kde na něj s prkenicí mávala hladová Ema. Tak ten chlapec to vůbec nepochopil. Bylo to házení perel sviním... S nablýskaným fárem s nápisem ROZVOZ PIZZY KAMKOLIV! Jel dál a první odbočkou se vydal nad chatky. Viděli jsme od venkovního krbu, jak se škrábe na jedničku ostrou strání. Jana tlumeně pronesla:

"Zapadne".

Auto zastavilo, vylezl z něj vlasatý krasavec a my na něj začali pokřikovat:

"Hej, kam to jedete s tou pizzou,  kdo vás tam poslal? Tam zapadnete!"

"Haló! Já jsem zapadl!Haló! " ozývalo se shora...

Homolka Tobolka na výletě v lese...

"Dejte sem tu pizzu a skočte tamhle do chatky se zeptat, jestli vás vytáhnou!" vyrvali jsme mu žvanec a nechali ho jeho osudu.

Skočil. Z chaty se ozývala velmi škaredá slova, z nichž kurva bylo nejlehčí. Chlap si předchozího večera užil našeho výskání, zpěvu a tanců až do ranních hodin, ale my nevěděli, že tam je. A teď navíc ta blbá sebranka (to jako my) si nechá dovézt pizzu a on ho má vytahovat z oranice! To bylo na chlapa moc. Copak jsme pizzařovi radili, aby jel nahoru? Nikoliv. Pizza rychle zmizela v útrobách a my radši zmizeli taky.

Známá pravda zní, že nic nepotěší tak, jako neštěstí druhého. Dobrá zpráva ale je, že včera stálo předmětné auto u pizzerky.  Tak to chlapci zvládli :-).

HEJ I OUVEJ...

Na sobotu jsem měla naplánovanou návštěvu u našich, kam jsem byla přizvána jako relativně levná pracovní síla na odklízení kamene z nějakého výkopu. No, co bych pro ně neudělala, že jo. Takže i když i na pátek byl plán, rozhodla jsem se ten den odebrat se do betle velmi záhy, to abych byla na fyzickou práci řádně připravena.

Skvělá zahradní párty, co proběhla v pátek, a měla skončit kolem půlnoci, měla za následek, že v sobotu ráno jsem se cítila asi jako prase po třetí ráně vedle, páč spánek čtyř nocležníků, kterým se už nechtělo jít domů, se dostavil asi v pět hodin ráno a trval půl hodiny.

Důvodem bylo, že když už konečně přišel, byl záhy přerušen kroky vetřelce, vracejícího se úsvitem na chatu zkontrolovat, zda tam jistá osoba zůstala spát a když už jo, tak s kým spí (neváhal si vzít tágo, ač na chatu donesl jako zápisné jednoho bira v plechu a znavené kámošce, které nabídl doprovod domů, tágo zaplatit odmítl a radši s ní šel pět kiláků pěšky). Hledanou osobu tam taky našel. A Jana nebyla sama, jak se přesvědčil při nakouknutí do půdních prostor, kde byla ten večer noclehárna. To ho patrně rozezlilo. Při letmém pohledu z okna jsme zahlédli lebku, lesknoucí se v ranním slunci, která patřila osobě, pádící od chaty, střídající běh s krátkými úseky jízdy na zadku z prudkého kopce. Při zuřivém skoku do tága mu na orosené trávě podjely nohy a rozplácl se na záda v jatelině, jak čoklová, když jí chci nasekat na prdel a ona hraje mrtvého brouka. Prostě průprava na olympijské hry:-). Už nemělo cenu jít spát... táhli jsme se s Janou od chaty, ve špinavých tábornických hadrech, zamaskované kšiltovkama a brýlema, v každé ruce jednu igelitku odpadků a museli jsme vypadat hodně zbídačeně, páč ani bezdomovci, co to krásné ráno pili u pivnice krabicové víno, nás nepozdravili....

Za hodinu mě čekala bridága v kamenolomu u našich. Při tom pomyšlení se mi dělaly mžitky před očima. Dala jsem si doma s Janou kafe a neměla odvahu si sednout na židli, páč jsem tušila, že drobné ustrnutí v aktivitě vyvolá okamžitý spánek. I v autobusu jsem radši stála. Od otrokářů jsem vyfasovala lopatu a kolečka a 3 hodiny jsem odevzdaně nakládala a vozila nějakou šotolinu z bodu A do bodu B...

Svaly sice mám a hřeje mě dobrý vykonaný skutek, ale  příště si to zorganizuju líp:-).

CO JE VŠECHNO NA SPADNUTÍ

Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách.

Moje studia se chýlí ke konci i vyrazila jsem dneska s protokolem o vykonané praxi do školy. Jela jsem tam však marně, páč vedoucí práce tam sice byl, jenže jsem si doma při ranním fofru zapomněla hodit do tašky index. Takže zítra nebo v pondělí tam můžu jet kvůli jednomu podpisu znovu. A to se vyplatí -  hlavně teda finančně:-(.

Navíc jsem měla na dnešek domluvené dostaveníčko s Mariánem, jenže tomu pro změnu včera vykradli fáro a dneska místo zahálky se mnou lítal po policajtech a pojišťovnách. Takže v tomhle směru se dnes nezadařilo, jinak ale musím říct, že dnešek je, co se počasí týče, nádherný den. Takové jaro snad ještě nikdy nebylo! Nebo (a to je pravděpodobnější) jsem to neměla čas vnímat. Listy na stromech nikdy neměly takovou krásnou zelenou barvu a nikdy tak nekvetly najednou všechny kytky. Chudák alergik, ale já okřívám, páč příroda je u nás nádherná, lidi. Bohužel, tím je výčet toho, čím se může tato destinace pochlubit, vyčerpán.

Dneska přijede podomní obchodnice s hadicema Silva a konečně ji seznámím s Janou. K tomuto kroku se schyluje zhruba dva roky a ještě nikdy to neklaplo. Dneska však uzrál čas.

Jak to tak vypadá, dnes je vůbec nějak všechno na spadnutí. Teď právě to vypadá na bouřku...

DO PERU? DO PR....!

Doběhla ke mně na kafe Jana před návštěvou sauny a nadšeně mi sdělila, že se Šárkou (to je kulinářská víla, co nám spáchala při podzimku salmonelózu) jedou v zimě do Peru. Zachvátil mne stesk. Na cestování moc nejsem, ale tohle je jedno z míst, které bych jednou chtěla navštívit.

„Však pojeď s náma!", s úsměvem mě přizvala.

Tušila jsem fígl a opatrně jsem se zeptala, kolik to tak koštuje.

„Čtyřicet tácků přibližně."

„Tak málo?"

Mám úsměv od ucha k uchu. Pobavila mě. Sedím u kompu a sleduju skrovný zůstatek na svém účtu. A to nikam nejezdím, utrácím přiměřeně. Jen prostě... tolik nevydělávám. Už nějaký ten pátek zjišťuju, že jsem asi ve špatnou dobu na špatném místě. Vloni jsem měla našlápnuto, že zvednu kotvy a přemístím se do jiného, lukrativnějšího místa naší matičky vlasti. Ale cosi mě tu drží.

Možná tolik nepotřebuju. Nijak nestrádám. S tím, co mám vyjdu, jen... to není na veliké vyskakování. Záleží na tom, co člověk od života chce. Vlastně jsem docela spokojená. Možná budu cestovat jen prstem po mapě, nebo prohlížet fotky v knížkách a na netu. Atmosféru vykouzlím vonnýma tyčinkami a nakreslím si Indiána. A co na tom sejde? Jsou na tom lidi hůř. A něco bude i na tom, že není nejbohatší ten, kdo má nejvíc. Ale snad právě ten, který potřebuje nejméně.

I když... jako boháč si zrovna nepřipadám.

KONEC JEDNÉ DOBRAČKY

Někteří lidé mě zřejmě považují za dobračku -  hlupačku. Tato persona vždy ráda přispěchá s dobrou radou či jinými statky. A můžu si za to sama.

Takže PanTér se mě táže v sms jakoby se nic nestalo: „to se mne nezda - se pise mne nebo me?" Že prý s tím má problémy... asi píše své milé liebesbrief. Tak nejlepší je se zeptat dobré ženy. Ovšem pozor. Tak dlouho jsem šaškovala a on mě tahal za nos a nechával v nejistotě, že se ve mně včera definitivně cosi zlomilo. No tak jsem mu dneska jednu jistou věc napsala. Že příkladmo „polib mě prdel" se píše „MI".

A teď Heineken! Prý že se komusi vrací maily, co mu posílá do schránky! A prý jestli můžu zjistit, co s tím je!!!

Coby s tím asi tak bylo?? Akorát ti chodí velké přílohy! Himl, je mi líto i koruny na sms kvůli takovým blbinám. Už fakt jo. Ať mi dneska všichni dají svátek.

Dobré skutky jsem dokonala.

POHÁDKY NEJSOU

Jsem kráva nebeská!

Včera jsem se definitivně přesvědčila o tom, že Pantér je idiot, a už ho nechci nikdy vidět.

Šli jsme na drink. Byl v dobrém rozmaru, nadšeně mi líčil zážitky posledních dnů a víkendu, jak byl u vědmy a jak je z toho rozstřelenej, rozplýval se, jak to bylo úžasné a super. Tak jsem se ho ptala co jako konkrétně mu řekla. Tak prý se bude mít skvěle, bude šťastný a zdravý a že ho vidí někde v Praze, Brně nebo Olomouci. Možná eště v Ostravě. Páč je mu to tady echt malé. Protože on je umělec. A na rovinu, že ho tady vlastně nic nedrží. V tom jsem zacítila omluvný podtón.

"Hm. A co já?", zeptala jsem se docela smutně.

"Ty mi stejně vůbec nerozumíš a já tobě taky ne. Teda... ne pořád, ale občas, tak vteřinu tě nechápu."

"Vteřinu??? VTEŘINU??? Co to sakra meleš?"

"No... a tak... ty máš ty vysoké školy a já nemám nic. Ty máš možnosti jít kamkoliv a já?"

"A jak to s tím sakra souvisí? Co má být, že já mám školy a ty nemáš žádné? Znám spoustu lidí, kteří na tom byli stejně a jsou v pohodě!"

"No, a eště, jsi krapítek starší", vykroucel se.

No comment. Pětiletý rozdíl netřeba komentovat, vzhledem k mému vzhledu a nátuře, domnívám se. Kdybych byla jak stará pecka, patrně bych se nezaplétala do vztahu s mladším chlapem. I když je to sakramentsky relativní.

No nic. začínal se mi zvedat kufr a najednou jsem si uvědomila, že tohle je přesně to poslední, k čemu se chci s ním dostat. Najednou mi to bylo všechno jedno. Zeptala jsem se ho, co teda si o tomhle všem myslí. Dozvěděla jsem se interesantní věc.

"Je to složité."

Dala jsem mu jednodušší otázku:

"Hele, bude ti vadit, když mě už neuvidíš, nebo nebude?"

Nepřekvapil. Prý je to rovněž složité. Chtěla jsem jednu jedinou jasnou odpověď na jasnou otázku. Místo toho se jeho odpověď namotala do obrovského klubka keců a výmluv, z kterého čouhalo tisíc nití a žádná jasná lajna.

Načež jsem srazila kufry a měla se k odchodu. Šel taky. A jestli prý jdu k němu. Chtělo se mi strašně smát a brečet zároveň. V ten moment jsem si uvědomila tu naprostou absurditu, že tam s ním vůbec stojím, když ten člověk je pro mě náhle vzdálený tisíc světelných let... řekla jsem, že jdu domů a chtěla mu popřát šťastný let životem. Prý nemám nic říkat. Že to nechce. Zamkla jsem si pusu, přešla přes ulici a už se ani neohlídla. Ve sluchátkách mi hrál song A tale that wasn´t right od Helloweenu... a tekly mi slzy. Ne kvůli tomu, že je s ním konec. Ale kvůli tomu, že jsem byla tak blbá, že jsem tomu věřila. Že jsem věřila JEMU.

A tímhle to skončilo. Pohádky fakt nejsou.

TO SE FAKT NEDÁ!

Přišel na mě mrákotný stav, jak po několika probdělých nocích. Těším se do postele, s přítelem knihou na věčné časy a nikdy jinak.

Jana mi tu ráno fňuká, že nemůže takhle ponocovat, že má kruhy pod očima a je nějaká celá nateklá - a ejhle! Před chvilkou už mě lákala, že bysme mohli zajet do Zlína na diskotéku. Vylíčila jsem jí totiž nadšeně moje zážitky z minulého víkendu a rybička se chytla... Navíc ji navštívila nepoučitelná týraná žena Ema, poněkolikáté (a prý už definitivně) uprchlá od zákonitého. Zato s roupama, páč nikde nebyla za poslední dva roky, co s ním strávila. Takže dámy se rozjely a já jim mám dělat řidiče. Takovýhle fousy! Nikam nejdu. Já sice kruhy pod očima nemám, zato oči se tváří jak po odpichu u vysoké pece. A na diskotéce se bavit s džusama a přemlouvat rozjařené baby málem na kolenou k frontálnímu ústupu, z toho už jsem taky vyrostla.

Zapomeňte holky! Nahodila jsem pyžamo s hřibem:-) a už se nikam nejede. Beztak je Koperníkova kletba nejlepší program pro tento večer:-). 

NEJSEM V TOM SAMA

Jakoby nestačilo moje včerejší duševní rozpoložení.

Zastavila se u mě v deset večer Jana, slzy na krajíčku, Pepíno se neozývá. Její nová, podstatně mladší láska. Napsala mu krásnou sms, na kterou nešlo neodpovědět, pokud by byla milována. Ale odpověď nepřišla žádná. Přišel smutek, beznaděj a co s tím? Prý: poraď! Já ti mám radit? A co? Napsat mu, díky, že ses mi ozval? Nebo kde jsou tvé sliby? Měj se krásně a zapomeň? Já ti mám radit, kolouchu? to pláčeš na nesprávném hrobě. V tom emocionálním mumraji jsme vykouzlily kompromis, nevnucovat se a zkusit naposledy zaujmout decentní polohu. Popřála mu hezký pobyt někde v Africe, kam se chystal, a přidala naději, že se snad uvidí, až se vrátí... ejhle! A Pepíno nažhavil dráty. Jana pookřála, tvář se jí rozjasnila úsměvem a ze srdce s bouchnutím spadl šutr. Tak pro tentokrát.

Nálada se zlepšila, tak jsme v ulicích nočního města hledaly volný taneční parket. Jeden se našel. Byl  volný úplně, songy byly nostalgické, pivo dobře vychlazené, tanečníci se váleli po parketu, když se jim snížila koordinace po přílišné konzumaci alkoholických nápojů. Nebylo to to pravé místo k životu. Zavelelo se k odchodu a ještě na skok do kavárny. Hodně známých a konečně ta správná zábava. Sice jsme ráno zjistily, že nám přibylo několik vrásek, ale ty jsou jenom od smíchu a jako takové se do celkového počtu nezahrnují.

KDYŽ NEJDE ZAPOMENOUT

Škola se mi chýlí ke konci. Dneska se zadařily dva zápočty a odevzdání závěrečné práce, tak už jsou na obzoru jen 18. května závěrečné zkoušky. A potom budu přemýšlet, co budu studovat dál. Neboť, jak prohlásila nedávno má psycholožka, neustálým studiem kompenzuju absenci vztahu.

A vlastně já už žádný nový vztah nechci. PanTér asi definitivně uzavřel tuto kapitolu mého života. Zaklapl srdce, ale zůstal v něm. A tak se snaží Heineken, snaží se Hokejista, ale všechno jsou to mé bývalé lásky, na které nevěřím. A v tomhle asi víc, než jindy, platí heslo, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Nebo tohle je výstavní rada: ne čas, ale nová láska zhojí bolest po ztrátě jiné lásky. Ha! Jak se může člověk zamilovat, když má v srdci pořád toho, co mu tam zlomil šíp a pro sichr několikrát otočil?

Může za to PanTér. Nemůžu na něj zapomenout. Nejde to. A bolí to. Neměla jsem to dělat, ale v úterý jsme se sešli a bylo to krásné jako kdysi...jediná skutečná láska v mém životě. Na chvilku jsem uvěřila, že se to vrátí. Že se vrátí on. Ale nevrátí se. Nemá kam. Nikdy tu totiž nebyl. Nikdy skutečně neexistoval. Chiméra, kterou jsem si vysnila. Jak dlouho se mi bude ještě vkrádat do snů? Kolikrát se budu probouzet s myšlenkou na něj a čekat, jestli se ozve? A když ne, váhat, jestli se mám ozvat já? Jakou má člověk cenu a jak hluboko  pod ni může jít, aby ještě měl nějakou hrdost? Bojím se, že i kdybych měla jistotu, že o mě nikdy skutečně nestál, přesto ho budu pořád milovat. Nedokážu mu vykřičet do obličeje pravdivá, ale krutá slova, která mě napadají ve chvílích, kdy mě ve chvílích samoty opanuje vztek, kdy se mi na chvíli rozjasní mysl a já si říkám, že to byl podvod. Že mi lhal do očí. Že nebyl upřímný.

Nebo je to jinak? Mluvil pravdu a myslel to upřímně? Už nevím, co je černé a co bílé... ale vím, že ho nikdy nepřestanu milovat. Kdyby se snad přece někdy rozhodnul konečně přijít a zůstat, budu na něj čekat... strašně mi chybí.

ŠTĚDRÉ POHOŠTĚNÍ

Včera po mé přednášce jsem dostala velkorysou nabídku, ať si přisednu k organizátorům akce, že si zasloužím něco dobrého. Chlebíčky vypadaly vskutku lákavě, koláče se smály z talířů, oběd jsem jako vždy nestihla, takže jaképak štráchy? Cpal se kdekdo, ovšem pouze do chvíle, kdy přišla jedna dobrá žena a doporučila obezřetnost při tom obžerství, neboť chlebíčky prý byly posbírány od wokrshopových stolů a je dost dobře možné, že na ně pár lidí sáhlo... navíc v kraji řádí sravá chřipka:-).

To nemyslíte vážně! Tohle se nedělá! Nakousnuté pamlsky letěly do koše, ty, co čekaly na své oběti na papírových táckách, je vzápětí následovaly.

Pozdě. Zavirované lahůdky, které stačily zmizet v útrobách nenažranců, tam začaly páchat paseku. Pocítila jsem to už včera večer. Neznámé pocity opanovaly krajinu břišní, to jsem ještě sáhla po osvědčené plzni, která umí někdy zázraky... ty se tentokrát nekonaly. Zato ale mám od rána naběháno něco ze sta jarních kilometrů...

DOBRÁ RADA OPĚT NAD ZLATO

Rozhodla jsem se, že nebudu strkat před problémama hlavu do písku jak pštros a půjdu k doktorce se svěřit s vypadáváním vlasů.

Vylíčila jsem jí svůj problém.

Koukla na mě a pronesla: „Máte nervy“.

Já vim. Ale co když je to způsobené něčím jiným? Známé tak zjistili špatnou činnost štítné žlázy. Paní doktorko, bojím se, že by to mohlo být něco horšího.

„Jste v zápřahu“.

To je všechno?

„Musíte se naučit hospodařit se stresem!“

Ve stresu jsem 20 let. A nikdy mi tak nepadaly vlasy.

„Něco vám na to dám.“

Něco kvůli tomu padání vlasů?

„Lexaurin“.

Dneska už mi vlasy nepadají. Kašlu na doktorku. Už k ní nejdu. Vypadá to, že lepší je rovnou dřevěný spacák, než se potácet po doktorech a vnucovat jim nápad k řešení problému.

No tak paní doktorko, ještě jedna otázka, nemůže to způsobovat antikoncepce?

„Ne, to by běžně nemělo“.

 Ale já nejsem běžná.

Vypozorovala jsem, že mi to asi způsobovala nevhodně zvolená antikoncepce. Prvních 7 dní odešlo jen malinko vlasů, dalších 7 jich bylo denně víc, jak sto, dalších 7 dní se to postupně uklidňovalo a v sedmidenní pauze vypadl jeden vlas denně.

Takže jsem ten hormonální shit vyhodila do popelnice a doufám, že bez něj zůstanu jen u toho jednoho vlasu denně. Ne že mi naopak na hlavě zůstanou tři vlasy děda Vševěda:-). Tentokrát v zářivé červené:-).

JEN AŤ TO TAK NENÍ CELÝ DEN...

Pondělky moc nemusím. A navíc se od rána setsakramentsky daří...

Dnešek vklouzl z noci do dne zvonivě. Někdo mi vytrvale zvonil ve čtyři ráno na venkovní zvonek, probudil a následně naštval. Hulákala jsem do tmy, že tohle není zvonice u Matky Boží, ale zdola se ozývalo jen několikahlasné pochechtávání a po druhé výstraze o zavolání městské policie na bicyklech pak kdosi vykvikl jak píchlé prase, zadusaly kopyta a pachatelé vzali roha. Já už jsem nezabrala...

Ráno raníčko jsem vyrazila k léčitelce lidských duší. Ouha! Už podruhé se mi stalo, že má výprava nebyla úspěšná. Minule si objednala dva lidi na stejnou hodinu a dneska mi přišla sms (když už jsem dlela na místě samém), že je u lékaře i ona, takže mám přijít odpoledne! Jenže odpoledne já mám zcela jiné plány, než se tahat po doktorech. Takže ani dnes z tohoto mraku nezaprší. Asi to je znamení, že už k ní nemám vůbec chodit, páč jsem zcela zdráva.

Hellou Dolly hellou boy v továrně tě čeká stroj! Jdu bouchat.

OSLAVIČKY

V pátek se konala škola. V tak krásný den tak nevábný podnik.

Abych si den zatraktivnila, domluvila jsem si schůzku s vlivným přítelem Mariánem. Vidíme se zřídka a při té příležitosti se občas obdarováváme prezentama. Tentokrát byla řada na mě. Marián měl narozeniny. No co mu asi koupit? Po hodinovém váhání zvítězila intarzovaná dřevěná truhlička na ledacos. Vítězoslavně jsem mu ji v podniku, kde jsme byli na oběd, předala a on měl zjevně radost. Když jsme pak odjížděli, tak mě dostal nádhernou kyticí tulipánů i s vázou, lahví vína a dezertní bonboniérou. Zase to vyhrál. Kde se hrabu s truhličkou. Horší bylo, že jsem do školy jela autobusem a zpátky to nevypadalo jinak, a já s takovým nákladem. S vázou a tulipánama! Mohla jsem si ji nechat u kámošky, ale zase se mi tak líbila! Tak jsem se jí nehodlala už vzdát:-).

S občasným tlumeným heknutím jsem vyrazila jsem na autobusák. Váza byla, prevít, pěkně těžká, s kytkama a trochou vody, a mě najednou napadlo, že bych mohla ještě skáknout za Silvou, páč mi blesklo, že má teď někdy taky narozeniny. Tak jsem místo na bus směr domov nasedla na tramvaj směr nejnovější sídliště a jela za Silvou. V duchu jsem se chválila, jak jsem to hezky vymyslela. Však se zdržím jen do večera, večer budou autobusy prázdné, to bude komfortní cestování...

Silva byla nadšená ze shledání asi po třech měsících. Sice následně skepticky pronesla: „To jsem zvědavá, co ztratím tentokrát?", páč ztráty bez nálezů se staly tradicí našich setkání (posledně to byl zlatý náramek údajně za 12 litrů někde mezi vinným sklípkem a nákupama v obchodní zóně...). Co bys ztrácela? A kde? Dyk se nezdržím, večer přece jedu domů!

A jak to dopadlo? Silva vytáhla na oslavu šáňo, a přemluvila mě k malinkému tahu. Že dlouho nikde nebyla... i zželelo se mě jí. Vylepšila jsem jí look, že nadšeně pobíhala a vykřikovala „o pět let míň, zlato! Tebe bych tu potřebovala!" nazula jsem luxusní křusky randící, co jsem si vzala na schůzku s Mariánem, leč na běžné chození (natož nějaké tančení, což měla Silva v plánu) se nehodící, olepila si nohy různě náplastma vyrazilo se.

První hospoda - pivo. Potrefená husa - sedmička červeného. Všude nuda jak v Brně. Chtěla jsem jít pryč a radši spát nebo domů. Ale Silva že nebyla dlouho na diskotéce. Tak když už měla ty narozeniny... přivítala nás nejlepší diskotéka ve městě a dvoumetrový vyhazovač právě lifrující neposlušného hosta z podniku. Tak jsme byli slušné. Po několika bavorákách a bacardi s kolou jsem zapomněla, že mě bolí nohy a slušně jsme to se Silvou rozjely. Ráno tři kila dole! Silvině kráse tam podlehl vysoký chlap s vyholenou hlavou, zpívali spolu tklivé songy, když už jsme zavírali diskotéku a jali se v 5 ráno pokračovat v načatém večeru. To byste nevěřili, jaký je problém sehnat někde ráno nějakou snídani. Obrazili jsme zase 3 hospody, než nás napadl hotel, kde se prý dá snídaně sehnat. Taxikář se s náma zasmál, když nás vezl na tu snídani a nemuseli jsme nic platit! Prý je to dárek, že chtěl dneska udělat nějaký dobrý skutek! Po snídani byl ale fakt nejvyšší čas vyrazit buď domů, nebo na betli. Musela jsem ještě k Silvě pro věci včetně vázy s tulipánama, a když jsme tam dojeli a na chvilku si sedli, zjistila jsem, že minimálně bez bezpečnostní hodiny spánku je moje cestování vážně ohroženo. Buď tu vázu cestou rozbiju, nebo si o ní v busu vyrazím přední zuby. Nikdy se o mě tak nepokoušely mdloby, jako včerejšího rána. Tak jsme se Silvou vlezly do postele. Já stejně neusnula, ale tu hodku jsem tak nějak v polospánku probděla, a pak se vymotala z baráku na tramvaj. To, že mě bolely nohy, bych ještě rozchodila. Ale mě tak hrozně bolely oči, že jsem myslela, že dubnové slunko bude poslední, co v životě uvidím... 

ROZLOUČENÍ S PANTÉREM

Občas jsem tu o něm psala. Vlastně jsem začala tenhle blog psát tak trochu kvůli němu.

Tajemný bohém. Jak náhle přišel, tak náhle odešel. Někdy nebylo vůbec lehké s ním vyjít. Stálo mě to hodně úsilí a přiznávám, taky slz, některé věci skousnout a vydržet. Čím dýl jsem s ním byla, tím víc bylo jasné, že nikam dál se nikdy nehneme. Nevěnoval mi jediný víkend. Nebyla žádná společná akce vyjma návštěvních dnů u něj doma nebo v nálevnách. Žádná budoucnost. Nebo velmi nejistá. Nejhorší trápení je kvůli tomu, kdo o vás nestojí a ať děláte, co chcete, není ve vašich silách to změnit. On naopak tvrdí, že o vás stojí...ale nic pro potvrzení svých slov nedělá. A pak vůbec nevíte, na čem jste... zvolila jsem jasná slova. Mlhy nejsou v kurzu. Ne u mě. A po půl roce se konečně už netrápím. Vidím věci jinak. Muž, který není hoden tvých slz, tě nerozpláče. Přesto mi něco dal.

Nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako jeho. Teď už vím, že to umím.

Sbohem PanTére...

(Jen.. proč to, sakra, tak bolí??)

VŽDYCKY JSEM CHTĚLA ČÍNSKÉHO NAHÁČE

Přání se plní a nejen o vánocích!

Čoklová líná a už je spíš holá než chlupatá. Její růžovoučká kůžička prosvítá řídkým chmýřím srsti a uši má téměř celé holé. Líná po hrstech, tak spí v kuchyni na koberečku. Do postele má zákaz. Nejen kvůli ztrátě srsti, ale taky kvůli tomu, že včera udělala škodu a mě ostudu.

Nalákala mě Špagátka na láhev kvalitního červeného vína, páč potřebovala nainstalovat icq a jakožto prostý pc uživatel si s tím nevěděla rady. Tak Dejv jí to šel stáhnout. Špagátka s Petrem, jejím přítelem a spolubydlícím, se nějak u kompu štengrovali, on jí ukazoval fotky z montáže, předměty doličné, plné šikmookých žlutých krásek v montérkách, řka, že to jsou jeho lásky za velkou louží a Špagátka, ta chytračka, po něm hodila slámovou podložku pod talíř. Podložka někam zapadla a začalo se drobně pít. Asi za půl hodiny hledám čoklovou, páč jsem si uvědomila, že je náhle nějaký velký klid. Zvednu ubrus, mrknu pod stůl... a ta potvora si tam pochutnávala na té slaměné podložce! Vědoma si toho, že Špagátka je ta, co není tak bohatá, aby si kupovala levné věci, jsem myslela, že mě v první fázi omejou, ale ona zmerčila mou sinalost a prý co se děje? Zvedla ubrus na druhé straně, nakoukla... a poprask! Čoklové byla podložka vyrvána ze chřtánu, ještě si zavrčela a pak dostala na prdel.

Tak a to jsou ty drobné dílčí cíle, co nás učili si vytyčovat průběžně. Teď budu shánět podložku. A s Čoklovou už na návštěvu nejdu. Ne ke Špagátce.

LETOS BEZVAJEČNÉ

Až do loňského roku jsem každý rok na velikonoce nadšeně zdobila větve, barvila vajíčka a olepovala je králičkama a beránkama, nakupovala prezenty pro koledníky a pekla perníky. Letos jsem se na to po loňské zkušenosti vybodla.

U dveří co deset minut někdo zvonil a pokaždé to byli malí snědí z okolí. Já, dobrá duše, jsem jim párkrát otevřela, srdce na dlani a v košíčku vlastnoručně ozdobené vajíčka a oni nad nima ohrnovali nos! Prý: „Pani, vajca my nechcem, dajte peníze!". Kuš! Vnutila jsem každému jedno vajco, pak jsem se zaryglovala doma a protože zvonek u dveří nešel vypnout, zbytek svátečního dne jsem proležela s obkladem na hlavě. Ty čokolády a perníky jsme doma jedli ještě čtrnáct dní...

Tak letos žádné vajíčka nebudou. Manufaktura stávkuje a v obchodě už neměli ani žádné čokoládové, ani nic co by vzdáleně připomínalo svátky jara. Možná jsem přišla pozdě, ale kdo má myslet měsíc dopředu na velikonoční nákupy? Nakonec jsem klukům od ségry koupila plyšáky, štěňátka, páč mláďátka jsou symbolem jara taky, a nějakou čokoládičku a šlus. Už nebyly nikde ani takové ty sáčky se zajícem nebo ovečkou... letos jsem i do papírnictví přišla s křížkem po funuse... dostanou to v mikrotéňáku. Jsou malí, rozdíl nepoznají:-).

A já mizím z tohohle města, odjíždím k našim, páč zítra je oslava tatíčkových narozenin. Nějaké velikonoce, respektive pomlázka ve zdejším stylu, mi může být ukradená.

PÁTEČNÍ OBĚŤ

Vypravila jsem se včera mazaně do Lidlu na velký nákup. Rozumný kupující si lehce spočte, jak to asi vypadá v krámech v pátek odpoledne, navíc před svátkama. Ne tak já. Samozřejmě mě otrávili prázdnýma regálama a navíc jsem před obchodem narazila do bývalých tchánů, které jsem sice identifikovala až když jsem byla deset metrů od nich, zato oni si mě všimli velmi dobře. Tak to se budem těšit na nové zásadní informace o své osobě od mého ex, jako že nezdravím, blbě koukám a abych se vyhla kontaktu s tchánama, radši furt něco ťukám do mobilu nebo jiného přístroje... abych si spravila náladu, navštívila jsem nedaleko bydlící Janu a spolu jsme při debatě o ceně chlapa stáhly sedmičku bílého vína, takže pálení žáhy na sebe nedalo dlouho čekat.

Po nepříliš vydařeném dni jsem večer dostala nabídku od Heinekena k projížďce labutěnkou.

Labutěnka je mercedes rok výroby 1973, zpívající pomalu labutí píseň, páč pravděpodobně neprojde následující technickou kontrolou. Vyjížďka to byla parádní, všichni se nám brali z cesty, labutěnka totiž není žádná holá dáseň, nýbrž pořádný koráb silnic. Pravda, trošku to v ní klepalo a v postupujícím soumrakem nebylo vidět na palubní desce ani ťuk, vyjma indikace rozsvícených světel... ale jinak zážitek! Na vyjíždku jsem nazula parádní botky, domnívaje se, že se z labutěnky vyšoupnu někam na drink a pak až doma, jenže Heineken měl lepší nápad. Zajeli jsme na nedalekou přehradu a že se projdem po hrázi na takovou jako romantickou procházku... tak teplota kolem nuly by mi až tak nevadila. Ale ty boty! Nazouváky do špičky, fungl nové a v tom jsem se odebrala na hráz... na zemi byl samý šutr, našlapovala jsem na ty špičky, párkrát jsem chytala rovnováhu na zemi a stejně jsem v pizzerii, kam jsme se stavili na véču, zjistila, že boty můžu zrovna vyhodit nebo jít do opravny bot vyměnit podpatky...

Na Velký pátek se má něco obětovat, tak letos to byly teda boty:-).

EX

Vlastně ani nevím, proč mi můj ex mi nemůže přijít na jméno a kde může, tam podebere jako palec:-).

Vzhledem k nízkému měsíčnímu výživnému jsem ho slušně požádala o jednorázovou úhradu zdravotnického materiálu ve výši pětset korun pro Dejva. Sdělil mi, že přispěje půlku. Vzhledem k tomu, že na lyžák mu přispěl třímístnou částkou nižší současného požadavku, zatímco mě to stálo bratru dva a půl tácku, co bych chtěla, že jo? Vlastně, co by chtěl Dejv? Páč ty peníze pro mě nejsou. No comment.

Místo peněz jsem však od něj získala interesantní informaci! Že prý jsem před čtrnácti dnama na jisté nevalné hudební produkci, respektive po jejím oficiálním ukončení, dělala striptýz! To sis asi vydělala, poznamenal s úšklebkem. Patrně je nakrknutý, že jsem ho nikdy neudělala jemu :-).

Já a striptýz! To je jak v IQ testu, v dotazu jak se k sobě má zmrzlinář a vepřová oháňka!  Odhazováním svršků jsem vábila nápadníky v osmnácti, jedině v soukromí a to ještě po řádné alkoholové narkóze. Ty roky odvál čas a v manželství to za moc nestálo a na něco takového nestačilo dojít:-). Milosrdný ranhojič Čas mému ex asi zahojil úplně všechny rány a grátis zatemnil mozek, takže na tohle už asi zapomněl... Kdyby mi něco takového řekl někdo jiný, asi by mi to vyrazilo dech. U mého ex mě ovšem nemůže docela nic překvapit. Mrzí mě, že jsme se rozešli tak nějak ve špatném a i navzdory mým pokusům spolu vyjít, on nemá zájem a kde může, tak škodí.. .

Stejně by mě zajímalo, jestli jsem někomu tak velkým trnem v oku, že o mě trousí takové perly, nebo si to vymyslel sám, aby mě přiměl k jakési trapné obhajobě... Naštěstí tyhle věci už neřeším a obhajovat se nemám proč. Páč vím, jak to je.

A on ať třeba pukne.