KDYŽ SE KYMÁCÍ ŽIDLE

V neděli se konala schůze členů výboru SVJ v našem baráku. První bod programu bylo projednání odstoupení stávajícího předsedy SVJ a návrh nového předsedy. Bohužel, stávající předseda, jehož přítomnost byla k tomuto kroku zapotřebí, se nedostavil včas a vrávoravým krokem dofáral na půdu až ve chvíli, kdy jsme se rozcházeli. Chlápek, co si v našem baráku koupil kvartýr, ale nějak se tu nezdržuje, nás popoháněl div ne bičem, prý pojďme, co máme dál? A dál už jsme měli jenom vztekem zahryzlé zuby do rtu.
 
Důchodci vyrukovali s jarním úklidem a kontrolou účetnictví. Patrně z titulu svého věku se rozhodli, že nám ostatním rozdají úkoly a následně nás budou kontrolovat. Hluchý ex školník se vytasil se zodpovědnou úlohou pro někoho z nás, mladších, zakoupit několik koleček, hrabí a vidlí. Měl však smůlu, nakonec byl úkol přidělen jemu. Pak se ještě dohadoval o tom, že já bych měla každý měsíc kontrolovat veškeré pohyby na našem účtu. Rozpitvat platby od stotřicetin partají, jestli tam nemáme nějakého neplatiče. Na mou námitku, že kontrola plateb je v kompetenci realitky, která nám dělá správu, výpisy z účtu můžem kontrolovat spolu, ovšem až tehdy, až nějaké budou, dědek dělal hluchého a už se se mnou nebavil. Mimochodem, svůj kvartýr obratem přepsal na syna, takže ve výboru nemá co dělat. Stará bába, co na předchozí schůzi navrhovala odstranění všech žárovek ve všech veřejných prostorách v baráku, páč za války se taky žilo potmě, se svévolně prohlásila za revizora našeho účetnictví. Na námitky typu, že kontrolní orgán jsme si neodsouhlasili a určitě by to nemohl být ani nikdo z výboru, nebrala ohled, dupla nožkou v kostkované papuči a mekotavým hlasem prohlásila, že ona si tu kontrolu stejně udělá, protože je to žádoucí a ona, když dělala účetnictví padesáti zahrádkářům, tak byla taky ráda, že jí její práci někdo zkontroloval. A my bysme měli být taky rádi, že nám to někdo zkontroluje! My ovšem rádi nejsme, babka je evidentně už na palici, páč jsem v ní objevila dítě z Harrisony teorie „Já jsem OK, ty jsi OK" a nic jiného. Holt v sedmdesáti letech na to má jakési právo.

Přemýšlím o tom, že se na celý domovní výbor taky vybodnu. Nejen, že mi každou chvíli nějaké kontroly straší v práci a volného času mám jak šafránu. Já blbec jsem se dobrovolně nechala ukecat do pitomého domovního výboru, nemám za to zlámanou grešli a ještě mi poleze do baráku stará komunistická hnida kontrolovat, jestli náhodou neužírám ze společného krajíce, když už dělám tu pokladnu. 

Čtvrtina lidí v našem baráku normálně pracuje, čtvrtina jsou důchodci a polovina socky a ožungři. Při pohledu na tuto skladbu každého nutně napadne, že aby to stálo za něco a ne za průser, výbor by měl být složen z prvních dvou skupin. Problém je v tom, že nikdo z těch solidnějších na to nemá buď čas, nebo náladu. Není divu. Celý stávající výbor až na tři lidi stojí v podstatě za kulové a nedá se na ničem domluvit. Staří komanči v podzimu života se snaží uplatnit své totalitní znalosti ekonomiky a managementu a centrální plánování. Pravidelné pracovní soboty s vydloubáváním mechu z chodníku. Pravidlo, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, tady neplatí. My jsme z naší galaxie, ovšem naši důchodci z úplně jiného časoprostoru. A když už se na něčem po hodině handrkování shodneme a dáme to ostatním na vědomí, papír se vzkazem pro obyvatele domu přilepený na skle vstupních dveřích, zmizne zpravidla do půl hodiny a vypovídá o tom, že někteří patrně nemají ani na toaletní papír.

Čekáme, co se tedy stane. Soudě podle toho, že dobrých zpráv je jako šafránu, nic dobrého nečekáme. Zatím ale neklesáme na mysli, páč jak říká Murphy, jakákoliv situace, ať je sebehorší, má schopnost se zhoršit. Takže jde jen o to, abysme na ty další jobovky měli sílu.