JSEM PADAVKA

Pomalu ale jistě se blíží chvíle, kdy i já poprvé v životě zažiju rozkoš z létání. Poletím totiž prvně v životě érem. Nutno přiznat, že řeči typu „je to nejbezpečnější způsob dopravy, málokdy se něco stane!", mě  vskutku nedojímají a už teď  se pekelně bojím. Všude jinde je člověk nohama na zemi. Jak mě ulidnil Kamio, v letadle může být taky. Ovšem, v tom případě je to definitivní.

Zažila jsem v životě pár záchvatů paniky a jenom pomyšlení na ten stav už mi vyvolává silné chvění veškerých končetin. Představuju si, jak lezu po těch schůdkách, sedám si vedle našeho ředitele a ten mi s pobaveným výrazem ve tváři vypráví vtipy, kterak spadlo letadlo s američanem, rusem a slovákem a je mi mdlo. Onehdá jsem řešila otázku, zda je lepší dát si před cestou lexaurin, nebo až v letadle panáka. V ekonomické třídě s nima asi moc plýtvat nebudou, takže zvolím spíš ten lexaurin. Cesta nebude prý dlouhá - jen dvě hodky. Jen!  Pro mě celá věčnost! Měla bych se cvičně proletět z Prahy do Mošnova, to by bylo pro mě tak akorát.

Jsem fakt padavka. A za to může ten pilot vojenské helikoptéry, který nás kdysi coby sličné modelky z jednoho modelářského klubu za odměnu vzal svým historickým strojem do vzduchu.

Lidí byla spousta a každý se chtěl proletět. Když zavíral dveře do helikoptéry, pilot kroutil hlavou, že je nás asi o jednoho víc, ale že to nevadí, že to zvládnem. Rozbušila se mi hercna. Chlapi, co měli to štěstí a do helikoptéry nalezli, byli rozchechtaní a natěšení na lahůdkový let. My dvě ženské jsme byly zelené jak sedmy. Helikoptéra roztočila vrtuli a odlepila se od země. Divný pocit v žaludku, co se mě zmocnil už při vstupu do šíleného stroje, mě neopustil po celou dobu letu. Nadávala jsem si, proč jsem tam vůbec lezla, když z okna jsem se radši nedívala, ale zavřela jsem oči a soustředila se na žvýkačku, která mě zbavovala zalehnutí v uších. Po několika minutách hrkotavého letu se podařilo jednomu z pilotů přeřvat motory a zařvat: Držte se! Padáme! A bylo. Nastalo cosi, jako volný pád, aspoň mě to tak připadlo. Chlapi hulákali, ženská vedle ječela a já jsem se loučila se světem.. ti, kdož měli úsměv na rtu přešli plynule na zelenou kartu, ti, kdož už zelení byli, padali do mdlob... srandááá! Ozvalo se od pilotů. Ani nevím, jak jsme dosedli na zem a jak se ze stroje vyštrachali. Sranda to nebyla vůbec, zážitek to byl vskutku hrozný a já si po něm řekla, že do vzduchu už nikdy. A hele.

Tak uvidíme. Doufám, že ten pilot z helikoptéry od té doby nepřešel ke konkurenci.