DALŠÍ SVÁTKY, DALŠÍ NEMILÁ PŘÍHODA ČOKLOVÉ

Den před velikonocema bylo třeba zajet k našim na rodinnou oslavu, páč tata měl nedávno narozeniny a mamina bude mít příští týden svátek.

Přivítání u branky bylo veliké.

Čoklová u našich dlela už od pátku, kdy ji tam zavezl mladý chemik. Den bez jejích páníčků je pro ni však dlouhá doba a radost psa ze shledání neznala mezí. Její obvyklý repertoár kvíkání a vřískání se rozšířil o nový prvek: pěkný tanec na přivítanou. Takto uspokojeni jsme se nakvartýrovali do obýváku, potřepali oslavencům pravici a jali se hodovat slavností oběd. Na čoklovou jsme zapomněli.

Až za nějakou dobu jsem si uvědomila, že čoklová, jindy pobíhající kolem stolu a žebrající se svýma psíma očima o kousek sváteční krmě, dneska kupodivu zalezla pod židli a nechtěla odtamtud vylézt. Bylo mi to divné, tak jsem pro psa pod židli šáhla.  Což o to, vytáhnout se dal, jenže už ne následně chytit, páč při každém doteku strašně kvičel bolestí. Rázem bylo po slavnostním obědě a jediné téma toho dne od té chvíle bylo, cože se to čoklové stalo a jak jí od neduhu pomoct.

Bádali jsme.

Co sežrala? Nedával jí někdo kosti? Všichni se dušovali, že ne. A čokoládu? Na tu málem pošla den před Štědrým dnem! Tak čokoládu taky ne... Tak co? Mě spíš přislo, že ji bolí nožka. Na jednu je totiž  trochu chabrus, často běhá jen po třech nohách a tu jednu šetří na horší časy.  Ovšem nožka byla vyloučena poté, co jsem ji chytla za zadek a po tomto hmatu kvičela ještě víc. Belhala se schovat za gauč a když jsem ji vyšťourala i odtamtud, srdcervoucí nářek nepřestával. Mamina se vytasila s nápadem, že by to mohla být kolika. Naše pudlice Beruška, kterou jsme měli jako děcka, jednou dostala střevní koliku, veterinář jí nijak nepomohl a hrobovým hlasem pronesl, že na to nic není a příroda si s tím poradí. Nebo ne. Poradila si naše mamina, namíchala olej s hořčicí a tím fenu nacpala. Následky léčby byly znát velmi a to skoro celý týden. Nicméně, tato medicína jí zachránila život.

Mamině se zdálo, že se chová čoklová stejně, jako tehdy Beruška, tak neváhala a bleskově namíchala olej s hořčicí, že to psa protáhne a bude v rychtyku. Venku jsme zřídili provizorní lazaret, psa umístili na stůl, otevřeli mu tlamičku a lžičkou ho krmili tím gyzdem. Nedalo to ani moc práce, čoklová se nikterak nebránila a vypadalo to, že jí to dokonce chutná. Čekali jsme na to, co ze psa po medicíně vyleze a jak se mu výrazně uleví. Nevylezlo nic a čoklová vypadala jen o málo líp. Zalezla pod lavičku, občas se vysoukala ven, aby se ohřála na slunku. Čučeli jsme jeden na druhého a pak na psa a dumali. Tata už nevěděl, čím by přispěl do pléna, tak temně pronesl, že jí asi nic není, že je jen naštvaná na mě, že jsem ji tam den nechala na službě a že na mě hraje fiš. Tak vyčůraného psa snad doufám, nemáme.. Taky padl nápad, že by teoreticky mohla být v tom a přišla její hodinka a překvapí nás jarními mláďátky. To jsme taky vyloučili, páč doma chodí pořád na špagátě a psa potká jen na pár metrů a u našich prý zase žádný nápadník, co by ji skrze plaňky nenápadně oplodnil, není. Nejpravděpodobnější možnost je, že ji někam bodla včela a na tak malého psa je to docela koňská dávka...

Tak nevím.. čoklovou jsme nechali u našich, páč je nacpaná tím samoserem, tak kdyby to přece jenom začalo působit, je snazší ji dát na zahradu, než letět z baráku s neduživým psem na vodítku. Je pod stálým dohledem. Veterinář o svátečním dni odcestoval k rodině, tak nic jiného nezbývá...

Svátky a významné rodinné události čoklové nepřejou. Na vánoce se přiotrávila čokoládou, teď tato záhada a loni na chemikovy narozky pozřela kdesi venku jed na krysy.. to abysme se takových událostí radši varovali.

Stejně je s podivem, jak moc si člověk zvykne na takového tvorečka. Že jsem kdysi vůbec psa nechtěla a za žádnou cenu. A teď si vůbec nedokážu představit, že by se s ní něco stalo. Že se člověk o psa bojí stejně, jak o člověka. Tak doufám, věřím, že zítra to bude zase dobré. Že podvraťáci mají tuhý kořínek a že to není nic jiného.