K ČEMU MĚ PŘIVEDL KAMIO

Stalo se to takhle někdy minulý týden. Páč pro samou práci nemám čas třídit myšlenky pro blog, skoro jsem na to zapomněla. Ala Kamiovy veselé soft erotické historky o opravářích mi to připomněly. 

Bydlím ve staré kuči, která svým stářím někdy nájemníkovi docela brutálně pohrozí. Opravy vlastníka nejsou v kurzu, páč byty se prodávají a jenom čistokrevný blázen by do odpisového bytového fondu investoval. Onehdá jsem chtěla prohnat bytem čerstvý luft a málem jsem si prohnala hlavou tabuli skla, když se na mě při otvírání ventilačky vyvrátilo celé okno. Jsem už ale těmi lety vycepovaná a hned tak něco mě nerozhází, takže jsem se nelekla a po několika minutách pachtění a kurvování se mi podařilo nasadit křídlo zpátky do uhnívajících pantů.

Že nikdy nezůstane u jednoho, vím taky, takže mě nepřekvapil ani náhlý výskyt vody na podlaze v záchodě. Vysušování podlahy pomohlo jen do prvního spláchnutí a moje první myšlenka byla, že praskla mísa a realitka bude muset cálovat. Instalatér k mým četným telefonickým nářkům zůstával vlažný...

"Pani, mám toho moc, nemůžu dělat všechno najednou," hučel do telefonu relativně mladý hlas. 

"Sakra, na hajzlu mi stojí voda, to si mám jako nasadit na nohy potápěčské ploutve a šnorchl a plavat kolem záchoda, dokud nebudete mít čas?" došla mi trpělivost.

Nakonec se mi ho podařilo vybičovat k činu, ovšem zareagoval až na pohrůžku, že mám telefony monitorované, a až vytopím nějakým gyzdem sociálně nepřizpůsobivé spolubydlící o patro níže, bude si s nima škodu vyřizovat on. 

Dostavil se v době mé nepřítomnosti a za asistence mladého chemika prohlédl sanitární zařízení. Jediné, co použil, byl silikonový gel, kterým přilepil prý vypadlou trubku od vodního rezervoáru. A odešel, že se vrátí za tři hodiny to zkouknout a ať jsem určitě doma. 

V určenou dobu zvonek. Za dveřma lovec Pampalini, jen místo harpuny se mu u boku houpala instalatérská brašna. Jeho kyselý ksicht se v ten moment rozzářil.

"Huhuhu," postrašil mě laškovně, "tak kouknem na to," a hrnul se do komůrky.

"No vida, máte to spravené slečinko," švitořil, "tadyhle ta trubička vám upadla, to asi, jak jste tam zkoušela dát ten držák na deklíček. A to je pan bratr?", zeptal se mezi řečí.

"Ne. To je pan manžel," udělala jsem z chemika svého zákonného manžela.

Držák na deklíček jsem tam dala proto, že předchozí instalatér, chodíci reklama na likérku Božkov, mi před třema rokama namontoval klozet naprosto nevhodného druhu, namáčknutý na stěnu. Tím znemožnil deklu stát bez cizí pomoci ve vzpřímené poloze;-).

"A to je jako všechno?" ptala jsem se zklamaně, "myslela jsem, že to vyměníte, tu trubku jste mi přilepil ke zdi a já nemám kam dát ten držák, dyk ten dekl je úplně k ničemu ... co s tím mám dělat?"

"Helejte, to vám já neporadím. A na nějaké vyměňování nemám čas. Nějak si to tam přilepte, třeba suchý zips by možná šel... Ale vyměnit vám to můžu, ale to si budete muset hradit sama. Takové tři litránky.." počítal na prstech, jaký že bude mít z toho šolichu vývar.  

"Tak děkuju za opravu a naskle," tahala jsem dědka ze záchodu. 

"Tak moment slečinko a jak to uděláme s placením?" vyškubl se mi jak úhoř.

"A vy to chcete zaplatit? Tady tu trochu silikonu? Dyť to není ani poznat!"

"Trochu? Víte, kolik to stojí?" rozhořčeně se zapřel mezi futra WC a odmítal prostor opustit. "A cesta sem! No kdo mi to zaplatí?"

"A realitka to nezaplatí? Dyť jsem tu trubku nevyrvala!"

"Nezaplatí!" štěknul, "ale možná, kdyby vám tam třeba spadlo kladívečko..." ponoukal dědek s mladistvým hlasem, "šak se můžem nějak domluvit," mrkal spiklenecky. 

"Tak kolik?" zeptala jsem se otráveně. 

"Mno... na fakturu, to máme stopadesát korun práce plus cesta dvěstěpadesát, nebo na ruku stovečku a jsme vyrovnaní".

Zas už byl jak mrkací panna.

Takže kladívečko.  Já myslím rovnou perlík, ovšem ne do hajzlu, ale do hlavy;-).