ČESKÝ LUH I HÁJ JEST NA ZEMI RÁJ!

"Úspory jsou báječná věc. Zvláště, když je pro vás našetřili vaši rodiče."

To prý jednou řekl Winston Churchill. Já bohužel do té šťastnější části lidstva s bezpracnýma úsporama nespadám. Ba co víc. Teď už nespadám ani do té části s jakýmakoliv úsporama. Vyřizuju si úvěr na byt. A do věčných lovišť odešla nedávno lednička a teď zašel asi žalem šporák. Zaplaťpánbůh že mám aspoň práci. Jinak by patrně nebyl ani úvěr, tedy ani byt, tedy by se mi jako jediná možnost naskýtal podmostní příbytek. I když... zase mě donutilo cosi k zamyšlení.

Bydlím ve městě s mírně nadpůměrnou nezaměstnaností. A ve většině případů není nedobrovolná. Přijměte pozvání do arény. Každý měsíc v určitý termín doporučuju pouze svému nepříteli zajít na místní státní podnik Česká pošta. Posledně lítaly halou mezi dvěma tábory, barevně vyvedenýma asi jako figurky na šachovnici, hodně drsné výrazy a vypadalo to, že inzultace číhá za rohem, nejdál na plošině pro tělesně postižené. Krev ještě netekla. Ale už je cítit ve vzduchu. Začíná to skřípat v našem městě. Lidi jsou nasraní čím dál víc na ty, co nikdy nepřiložili a nepřiloží ruce k dílu. Jejich vkladem do naší společnosti jsou pouze jejich děti. Moc dětí.

Lidi, co denně vstávají do práce, nemusí být žádní ekonomové, aby si čím dál víc začínali uvědomovat, že takoví lidi jsou jednou z příčin, proč nijak závratně nebohatneme, i když skoro dvacet let po revoluci by už fakt bylo docela načase. Že změny daňového systému a reformy sociálního systému či zdravotnictví jsou nezbytnými kroky v ekonomice, která se sere mimo jiné díky převysokým transferovým platbám. Pro ty, kdo se neorientují, jsou to platby, které jsou přerozdělovány ze státního rozpočtu většinou těm, kdož nejsou ekonomicky aktivní, například důchodci, nezaměstnaní, mateřské, sociální dávky (ty můžou být i u sociálně aktivního obyvatelstva).

Nadávám na práci, to když se mi nechce ráno z pelechu, nebo když je práce hodně a nestíhám, když mě štvou odboráři s jejich požadavkama a když se flákají kolegyně. Na druhou stranu, když se mi v práci daří, vidím, že má smysl, mám z ní radost a ještě větší z chechtáků, co mi přijdou na účet. Nějak si nedokážu představit, že bych rozšířila řady nezaměstnaných a chodila na sociálku žebrat o almužnu.

Jenže tady je jádro pudla. Mýlila jsem se! Už se nemusím bát, že zhebnu hladem, když náhodou přijdu o práci!

Jeden příklad za všechny:

Vyberu si nějaké ty chechtáky z účtu a jdu si udělat radost. No Bóže, pár tácků.. radost je stejně jako štěstěna bárka vratká a netrvá dlouho. Kurva, jaktože ten soused, co ho znám roky, a za tu dobu nikde na práci nehráb, si dělá radost stejně jako já??? A tamhle ta famílije s pěti dětma si kupuje dva kartóny marlborek... trapně žmoulám v ruce svoje viceroyky.

Jo, vypadá to, že je u nás život ze sociálních dávek pohodlnější než život jakéhokoliv ekonomicky aktivního člověka. Možná ti, co je berou, nemají vyšší životní úroveň, než já. Možná jenom stejnou. Tak může mi někdo říct, proč vlastně chodím do práce? Říkáme, že ti, kdo nechtějí pracovat, jsou pitomci. Kdeže! Spíš to vypadá, že pitomci jsme my, kteří na ně všechny děláme.

Vypadá to, že Česká země je ten bájný ráj na zemi, něco jako pozemská Atlantida.

Tak kam všichni utíkáte?